Trojky s Heather Lee a Celeste v dlouhé retro klasice

Nedělej, že tě klasika nebere. Zapneš tohle, uvidíš první záběr a hned je jasné, že se díváš na dobu, kdy se porno ještě natáčelo s tím, že si to někdo pustí celé. Hodina a čtvrt, čtyři ženské a jeden dlouhý večer bez jediného pokusu udržet ti pozornost střihem každé tři vteřiny.

Heather Lee je tady tahoun a poznáš to za třicet vteřin. Velká, hlasitá a před kamerou naprosto v klidu, s prsama, kolem kterých se točí skoro každá její scéna, protože se s nima umí zabavit sama i s někým dalším. Celeste jede opačně, drobnější a rychlejší, a když se dostanou do jednoho záběru, je vidět, jak jinak se dvě ženské můžou postavit k úplně stejné situaci. C.J. Bennett a Stefi tu nejsou do počtu, obě dostanou svoje minuty a obě si je vezmou.

Jak to jede? V blocích. Každá scéna se rozjíždí dlouhým kouřením, protože tehdy se z toho nedělal úvod, ale plnohodnotná část, a teprve pak se přejde k tomu ostatnímu. Trojky jsou to nejlepší z celého filmu, dvě ženské na jednoho chlapa, žádné organizování, kdo kde má být, prostě se to samo posune tam, kam to jde. Kamera zůstává na stativu, drží celý záběr a nechá tě dívat se, což je přesně to, co dnešní produkce zapomněla umět.

Za zmínku stojí, jak to vypadá. Zrno, vybledlé barvy a zvuk, který se občas utopí v hudbě. Zní to jako seznam vad, jenže právě tyhle vady jsou půlka důvodu, proč tohle lidi hledají. Nedají se vyrobit dodatečně a nedají se předstírat, což je věc, kterou žádný dnešní filtr nenahradí.

Sestava taky není náhodná. Čtyři ženské znamenají, že se ti během té hodiny a čtvrt vystřídají před očima čtyři úplně jiné povahy, a ne čtyři varianty téhož, jak to dneska vypadá skoro pokaždé. Blondýna vedle brunety, klidná vedle hlasité, a nikdo z toho nedělá téma. Prostě to tak tehdy vycházelo, protože se obsazovalo podle toho, kdo byl po ruce, a ne podle toho, co ukazuje statistika.

Nebudu ti tvrdit, že je to celé skvělé. Mezi scénami se toho odehraje spousta, co bys dneska proklikal, dialogy jsou na hraně a jedna pasáž se táhne tak dlouho, že si stihneš dojít pro pití. Ale to dobré je tady dlouhé a je toho víc, což je poměr, který se v dnešních patnáctiminutových scénách nevidí ani omylem.

Konce jsou dělané postaru. Naplno, na tělo, bez ohledu na to, jak to vypadá, a hlavně bez střihu na poslední chvíli. Tečka.

Pusť si to od začátku a nech to běžet. Tenhle typ filmů se odemyká až ve druhé půlce, kde se konečně sejde víc lidí najednou, a po kouskách ti z toho nezbude nic. Podobně dlouhých kousků je tu víc a jeden druhému se vůbec nepodobají.