Letha Weapons a Heather Lee, retro s obřími kozami

Vsadím se, že víš, proč jsi na tomhle skončil. Letha Weapons měla v půlce devadesátek prsa, o kterých se mluvilo víc než o filmech, ve kterých hrála, a tohle je přesně ten typ nahrávky, kvůli které to celé vzniklo. Hodina a dvanáct minut, americká produkce a nula snahy dělat z toho něco jiného, než čím to je.

Ona sama je důvod číslo jedna. Obrovské, těžké a naprosto samozřejmé, protože je nosí jako běžnou věc a ne jako atrakci, kterou by ti někdo musel prodávat. Půlka jejích scén se točí kolem toho, že si mezi ně někdo lehne, a druhá půlka kolem toho, že jí u toho koukáš do obličeje. Heather Lee jede vedle ní stejnou ligu, jenom hlasitěji, a když se obě dostanou do jednoho záběru, je z toho nejlepší část celého filmu.

Rozjíždí se to pomalu a to je na tehdejších filmech normální. Chvíli se něco odehrává, chvíli se někam jde a pak se to zlomí do scény, která běží dvacet minut v jednom kuse. Kouření dostává spoustu prostoru, polohy se střídají bez střihu a mezi nimi je slyšet, že se nikdo neohlíží na mikrofon. Skupinovky jsou chaotické přesně tak, jak tehdy byly, což jim paradoxně dává věrohodnost, kterou dnešní nasvícené scény nemají.

Co na tom sedí nejvíc? Že ženské tehdejší doby vypadaly jako ženské. Postavy, které by dnešní casting poslal domů, se tady obsazovaly úplně běžně, a přitom je z nich před kamerou cítit mnohem větší klid než z většiny dnešních holek. Nikdo tu nehlídá, jestli má správný úhel, a nikdo se nesnaží vypadat u toho hezky.

Jedna věc mě na tom baví nejvíc. Chlapi v tomhle filmu jsou úplně vedlejší a je to na natáčení vidět, protože je kamera skoro nikdy neukáže celé. Točí se to kolem ženských, kolem toho, jak vypadají a co dělají, a on je tam víceméně jako nářadí. Dneska se scény staví přesně naopak a je to znát na tom, kolik prostoru vlastně dostane ta, kvůli které si to pouštíš.

Slabiny to má, jenže jsou to slabiny doby, ne konkrétně tohohle kousku. Obraz je měkký, střihy mezi bloky nedávají moc smysl a pár pasáží se táhne tak, že si stihneš vyřídit telefon. Zvuk je na tom nejhůř, protože hudba jde přes všechno ostatní a v půlce scén neslyšíš nic než ji. Přeskoč je a nic ti neuteče.

Nech si to na večer, kdy nikam nespěcháš. Tohle není video na pět minut mezi dvěma věcmi a odmění tě až ve chvíli, kdy se přestaneš dívat na lištu s časem. Retro kousků tady přibývá, tak si po tomhle projdi zbytek sekce.