Pět ženských v dlouhé evropské retro klasice

Evropská klasika se od té americké liší jednou věcí a poznáš ji hned v prvních minutách: tady se nikdo nesnaží, aby to vypadalo draze. Žádné nasvícené ložnice, žádné vyleštěné postavy, jenom byt, kamera a lidi, kteří se do toho pustí. Hodina a čtvrt, pět ženských a obraz, který nese svůj věk úplně bez omluvy.

Mika Barthel, Jane Baker, Elodie Delage, Nadine Roussial a Cathy Stewart, to je sestava, ve které se každá dostane ke svému. Střídají se blondýny i brunety, a co je zajímavější, střídají se i tempa. Jedna jede pomalu a nechává si čas, druhá se do toho pustí, jako by měla za hodinu vlak. Tehdy se nikdo nesnažil, aby všechny scény vypadaly stejně, a právě proto se to dá dívat v celku a nezačne to po půlhodině splývat. Cathy Stewart je z nich ta, u které se nejvíc vyplatí zůstat, protože jde do všeho bez rozehrávání.

Co tehdejší evropské produkci šlo líp než té americké? Obyčejnost. Byty vypadají jako byty, ve kterých někdo bydlí, oblečení vypadá jako oblečení z ulice a ženské nemají nic nacvičeného do kamery. Působí to, jako by se někdo přišel podívat, a ne jako by se natáčel produkt. Právě proto tyhle filmy stárnou líp než leštěná americká klasika ze stejné doby, u které je dneska vidět každý rozpočet.

Kouření tu dostává tolik prostoru, že by z toho dnešní produkce udělala samostatné video. Dlouhé, pomalé, s rukama i pusou, bez jediného střihu, který by tě posunul dál, než chceš. Pak se to zlomí a zbytek scény jede naplno až do konce, obvykle bez toho, aby se někdo staral, jak to vypadá z boku.

Jak to vypadá technicky? Špatně, a to je součást věci. Zrno je vidět, barvy jsou vybledlé do oranžova a zvuk je natočený na jeden mikrofon někde ze stropu. Jenže tohle je přesně to, co se nedá dodělat v postprodukci a co dělá rozdíl mezi opravdovým retrem a scénou, kterou někdo natočil loni a přidal na ni filtr.

Nebudu nic zamlčovat. Zápletka je tu jenom proto, aby se scény daly nějak spojit, herectví mezi nimi je slabé a pár přechodů působí, jako by se dotáčely úplně jindy. Ale nenech se tím odradit, dobré části jsou dlouhé a tvoří většinu stopáže.

Tohle je kousek pro večer, kdy chceš něco nechat běžet a nemusíš u toho pořád klikat. Nech si to na dobu, kdy nemáš plán. Projdi si potom i ostatní dlouhé retro filmy, protože jeden druhému se vůbec nepodobají a každá země to tehdy dělala po svém.