Melissa Hill a Monique Covet ve skupinovkách z devadesátek

Tohle je celovečerák, ne klip. Běží přes hodinu a půl a je natočený v době, kdy se porno ještě dělalo jako film: kamera na stativu, nasvícené scény a představa, že jedna poloha musí něco vydržet. Evropská produkce z devadesátek, čtyři ženské, střídající se dvojice a trojice a nula spěchu.

Melissa Hill je ta, na kterou budeš koukat nejvíc. Blondýna s tělem, jaké se tehdy obsazovalo úplně běžně a jaké by dneska půlka castingů poslala domů, a přitom je před kamerou uvolněnější než většina dnešních holek. Monique Covet jede úplně jiný styl, tišší a pomalejší, a když se ty dvě dostanou do jedné scény s jedním chlapem, je z toho nejlepší část celého filmu. Holly Black a Monica Covaci sestavu doplňují a ani jedna z nich tam není jenom do počtu. Střídají se blondýny, brunety i zrzka, což tehdy nebyla marketingová úvaha, ale prostě to, koho se v Evropě podařilo sehnat.

Jak takový film vypadá? Rozjíždí se pomalu, což je na devadesátkách to nejtypičtější. Chvíli se povídá, chvíli se někam jde a pak se to zlomí do první scény, která trvá klidně dvacet minut v jednom kuse. Kouření dostává spoustu prostoru, polohy se střídají bez střihu a nikde není ta dnešní snaha nasekat z toho co nejvíc záběrů. Skupinovky jsou chaotické přesně tak, jak tehdy vždycky byly: nikdo neřídí, kdo kde má být, a právě proto to vypadá věrohodně.

Za zmínku stojí, jak to celé vypadá. Barvy jsou vybledlé, zrno je vidět a zvuk je občas hrozný, protože se natáčelo na jeden mikrofon a hudba přehlušuje půlku dialogů. Zní to jako výčet chyb. Jenže právě tyhle chyby jsou důvod, proč tohle lidi hledají, protože se nedají vyleštit a nedají se zopakovat. Dneska by to někdo dobarvil, dorovnal zvuk a bylo by po kouzlu.

Nebudu ti lhát, kus té stopáže tvoří věci, které bys dneska přeskočil. Zápletka nedává smysl, herectví mezi scénami je na hraně a pár pasáží se táhne tak, že si stihneš dojít pro pití. Ale to, co funguje, funguje mnohem líp než cokoliv současného, protože se v tom nikde nešidí čas. Jedna poloha běží tak dlouho, dokud dává smysl, ne dokud se nenaplní minutáž, a to je věc, kterou dnešní produkce prostě neumí.

Pusť si to celé, ne po kouskách. Tenhle typ filmů se rozjíždí jako film a odmění tě až ve druhé půlce, kde se konečně sejde víc lidí najednou. Podobně dlouhých kousků je tu víc a stojí za to projít si je popořadě.