Eveline Dellai a Isabella De Laa spolu

Znáš to. Lesbická scéna se buď rozjede naplno, nebo z ní zbyde pózování pro kameru. Tady jde bruneta proti blondýně a ani jedna se nedrží zpátky. Tohle je jednoznačně ten první případ. Eveline Dellai a Isabella De Laa se do sebe pustí bez okolků a ani jedna se u toho netváří, že plní zadání. Obě jsou nadržený a je to vidět dřív, než na sebe vůbec sáhnou.
Obě jsou drobný a to celé mění tempo. Neleží tam a nečekají, až to někdo odstřihne. Lezou po sobě, přehazují si pozice a je z toho vidět, že si to řídí samy, protože jim nikdo nemusí říkat, co dál. Právě tahle chuť je věc, kterou v tomhle žánru nejde nafingovat, a poznáš ji okamžitě. Drobný holky se navíc hýbou úplně jinak: nic je nezpomaluje, dostanou se kamkoliv a nemusí u toho hledat, jak se vůbec vejít do záběru.
Ruce jsou tady půlka celý scény. Sáhnou si navzájem přesně tam, kam si sáhnout chtějí, a nikdo z toho nedělá opatrný divadlo pro diváka. Jedna druhou roztáhne, sáhne jí na prdel a přitáhne si ji, kam ji chce mít. Když se jedna z nich dostane nahoru, druhá u toho nezůstane stát a rovnou pokračuje, takže scéna nikde nezakolísá a nevznikne v ní hluché místo.
Pusa jde do hry brzo a zůstane v ní až do konce. Slina teče a ani jedna to neřeší, protože se u toho neschovávají. Žádný naznačování a žádný uhýbání před tím, co se má stát. Obě jsou slyšet celou dobu, obě reagujou a ani jedna se neschová za to, že dobře vypadá. Tenhle typ scény stojí a padá přesně na tomhle. Kozy jsou u obou drobný a nikdo se je nesnaží nasvítit tak, aby vypadaly jinak, takže celý to působí o dost opravdovějc než většina toho, co se v tomhle žánru natočí.
Co si u nich všímej, jsou obličeje. Nikdo tady nekouká do kamery, aby udělal dojem, protože jsou obě zabraný do sebe navzájem. Nadržený holky, který na sebe mají chuť, vypadají prostě jinak než dvě herečky odpracovávající si pozici, a rozdíl poznáš okamžitě. Ani jedna se u toho nekontroluje, jestli ji je dobře vidět, což je přesně ta věc, kterou většina produkce v tomhle žánru neuhlídá.
Nikam se to nežene a nic se tam neodbývá, takže to dojede přesně tam, kam to celou dobu mířilo. Mezi pozicemi se ani jedna neztratí a nečeká, až jí někdo řekne, co dál, takže scéna drží tah od začátku do konce a nikde v ní není hluché místo. Jestli tenhle formát vyhledáváš, hoď oko ještě na Tommy King, protože ta se v podobných scénách pohybuje úplně stejně jistě a taky se v nich nešetří.