Madison Young mezi dvěma ptáky, staré dobré porno

Tak tohle je porno z doby, kdy se ještě nikdo neschovával za osvětlení. Madison Young, zrzka s tělem, jaké se dneska skoro nevidí, a dva chlapi, kteří jdou na věc bez jediného scénáře. Nikdo tu nehraje na příběh, protože všem je jasné, kvůli čemu se kamera zapnula.

V čem je rozdíl proti dnešní produkci? Poznáš to okamžitě. Kamera stojí na místě, střihů je málo a záběry jsou dlouhé, takže vidíš celou polohu od začátku do konce, ne pět úhlů, než se stihneš zorientovat. Vypadá to syrověji a paradoxně to funguje líp: jde vidět, jak se s ní opravdu pracuje, a ne jak se to sestříhalo.

Madison si vezme jednoho do pusy, druhého mezi kozy, a pak se to překlopí do polohy, na které stojí celá scéna. Sedne si na jednoho, druhý ji vezme zezadu a od toho okamžiku jenom nadává a směje se zároveň. Neprosí o pauzu ani jednou. Když se přehodí na břicho a roztáhne si půlky sama, je jasné, kdo tady rozhoduje o tempu.

Baví mě na téhle éře, jak se v ní všichni tvářili, že je to zábava, a ne práce. Nikdo se nesnažil vypadat drsně, nikdo neházel pohledy do objektivu. Prostě se šukalo, a když se někdo rozesmál, nechalo se to v záběru. Kdo má rád tenhle typ ženských s velkým poprsím a bez sebemenších zábran, najde spoustu podobného i mezi velkými prsy.

Dej si bacha na jednu věc, kvůli které se tahle éra dodnes připomíná: kvalita těla nad kvalitou obrazu. Obraz je zrnitý, barvy vybledlé, a přesto se na to kouká líp než na spoustu ostrých moderních scén. Důvod je jednoduchý. Nikdo tehdy nevypadal jako z formy a nikdo se ani nesnažil. Zajímavé je taky sledovat, jak se tehdy stavěla trojka. Dneska se to skoro vždycky točí tak, aby byla holka pořád vidět zepředu. Tady se kamera nestará a záběr klidně zůstane tam, kde se zrovna něco děje, i když jí přitom není vidět do obličeje. Vypadá to méně vyladěně a působí to mnohem víc jako něco, co se opravdu stalo.

Zajímavá je i její postava. Nikde žádná snaha vypadat vyrýsovaně, prostě ženská s kozama, boky a zadkem, a přesně tak se s ní zachází. Dneska by se z toho udělal celý žánr a dostalo by to vlastní kategorii, tehdy to bylo úplně normální. Kdo si na tenhle typ potrpí, u téhle scény si přijde na své od první polohy až po poslední záběr, protože se nikde nic nezakrývá.

A jestli chceš vidět, jak se ta stará škola dělala u nás, projdi si Silvii Saint. Stejná energie, jenom česky. Tahle scéna ale drží pohromadě sama, a konec je přesně takový, jak se to tehdy dělalo, bez ostychu a naplno.