Dvě kamarádky a jeden chlap na obě

Nedělej, že jsi na to nečekal. Trojka, kde ty dvě holky nejsou vedle sebe jenom proto, aby se vystřídaly, a kde spolu opravdu něco dělají. Casey Calvert a Veruca James se znají a je to vidět na tom, jak spolu zacházejí. Nikdo se nikoho neptá, co bude dál, protože to obě vědí. Bez váhání.

Začátek patří jenom jim dvěma a trvá dýl, než bys čekal. Není to odbytá pasáž na rozjezd, spíš plnohodnotná část scény, kterou by šlo klidně vystřihnout a fungovala by samostatně. Osahávají se, provokují se a jedna druhou postupně dostávají do pozice, ze který se pak už nedá couvnout. Obě jsou nadržený a ani jedna to nijak neschovává. To je moment, kdy začne být jasný, kam to půjde.

Když se přidá chlap, dynamika se změní úplně a hlavně se nezmění na jejich úkor. Zůstávají ve hře obě, žádná neskončí v rohu záběru a nikdo tam jenom nečeká, až na něj dojde řada. To je nejčastější problém trojek a tady se mu vyhnuli tím nejjednodušším způsobem. Prostě je zapojenej někdo pořád.

Fixace přijde v druhý půlce a nasadí se přesně tehdy, kdy scéna potřebuje přitvrdit. Není to ozdoba a není to ani finále, kvůli kterýmu by se všechno ostatní zdržovalo. Zafixuje se jedna, druhá se toho ujme a odtud se to už jenom stupňuje. Vzhledem k tomu, že se znají, funguje to o dost líp než mezi cizíma lidma.

Co je na tom nejlepší? Že ani jedna z nich se netváří jako někdo, kdo tam přišel odvést práci. Smějí se, mluví spolu, občas něco pokazí a jedou dál, aniž by se to střihlo pryč. Tyhle momenty vyleštěná produkce vyhazuje, protože nevypadají hezky. Jenže právě ony dělají rozdíl mezi scénou a nahrávkou. Tempo roste postupně a bez skoků. U tří lidí docela výkon. Rozjezd je pomalejší, jenže ta trpělivost se vyplatí, protože v druhý půlce už není co dohánět a všechno je vybudovaný. Nemusíš přeskakovat dopředu a hledat, kde to začne stát za to. Vsadím se, že to pustíš celý.

Za zmínku stojí, jak dobře jsou ty dvě sladěný. To zní jako drobnost, jenže v trojkách je to obvykle první věc, která nefunguje. Jedna překáží druhý, čeká se, přehazuje se a plynulost je pryč. Tady se nic takovýho neděje a scéna nikde nezakolísá, protože obě přesně vědí, kde má být ruka a kdy je řada na kom.

Kamera drží odstup akorát tak, aby byli vidět všichni tři naráz, a přiblíží se jenom ve chvílích, kdy to má smysl. Když ti tenhle formát sedí, otevři si čtveřice, kde je to o číslo větší. A pro stejnou chemii jinde zkus Alexis Crystal.