Abella Danger a nevlastní táta na hotelu

Roleplay s nevlastním tátou, natočený na hotelu a odehraný podstatně líp, než se u téhle zápletky obvykle stává. Necelá půlhodina, dva lidi a jedna místnost, takže se nikam neutíká a všechno stojí na tom, jestli to ti dva uhrají. Uhrají.

Abella Danger je v tomhle typu scény doma. Umí být drzá, aniž by u toho přehrávala, a přesně to tenhle formát potřebuje, protože jakmile se z toho stane divadlo, je po napětí. Střídá dvě polohy, jednou si dělá, co chce, a vzápětí se tváří, jako by o ničem nevěděla. To přepínání je tu zábavnější než samotná zápletka.

Hotelový pokoj tomu prospívá víc, než bys čekal. Není to nasvícený ateliér s postelí uprostřed, ale obyčejná místnost, ve které je vidět zavazadlo, okno a nábytek, co tam někdo dal dávno předtím. Působí to jako místo, kde se něco takového opravdu mohlo stát, a to je půlka práce.

Rozjezd je pomalý a stojí za to ho nepřeskakovat. Chvíli se povídá, chvíli se chodí kolem a napětí se staví na tom, že oba čekají, kdo udělá první krok. Když se to konečně zlomí, jde to rovnou do kouření, které tady dostane hodně prostoru a natáčí se z blízka.

Pak už se nikdo nezdržuje. Polohy se střídají rychle, ona je hlasitá a nedělá si s tím starosti, a kamera se drží dost blízko na to, abys viděl výrazy, což je u tohohle žánru důležitější než u čehokoliv jiného. Drobná postava vedle výrazně většího partnera dělá zbytek.

Co nesedí? Dialogy. Jsou přesně tak špatné, jak u téhle zápletky bývají, a pár replik je tak mimo, že ti to na chvíli vytrhne z děje. Kdyby se v půlce prostě mlčelo, bylo by to o třídu lepší. Střih je taky místy zbrklý a jednou ustřihne přesně tam, kde bys chtěl zůstat.

Zbytek je ale poctivá práce. Nic víc, nic míň.

Krátké scény pro dva mají jednu vlastnost, na kterou se často zapomíná. Nemají kam utéct. Není tu žádné třetí tělo, které by zaplnilo hluchý moment, ani skupinová část, na kterou by se dalo přejít, když si dva nesednou. Všechno stojí a padá na tom, jestli mezi nimi něco je, a v drtivé většině případů to je přesně ta věc, která chybí. Tady naopak drží celou scénu pohromadě, a proto ti půlhodina uteče rychleji, než by měla. Poznáš to podle toho, že nesaháš po liště s časem.

Tohle si pusť, když chceš něco kratšího s nápadem, a ne jenom scénu bez rámce. Podobných kousků je tu víc a jejích vlastních videí ještě mnohem víc.